Tam, kde leží naše knihy

- Komerční sdělení -brilantní

Když se řekne knihovna, většině z nás snad napadne jako první budova té místní, okresní, fakultní či univerzitní. Na tu domácí si často vzpomeneme až později. Přitom jsou to právě domácí knihovny, kde se dítě poprvé setkává s knihou.

S nástupem elektronických čteček však vyvstává problém. Neskončí to jednou tak, že všechny naše knihy budeme nosit v elektronické krabičce a ty papírové vyhodíme? A pokud by to tak skončilo, k čemu nám bude ten ťarbavý kus nábytku? Upravíme ho po vzoru katalogů nábytkářských firem a vložíme si tam jen obrázky a sbírku porcelánových sloníků?

Čtěte také:

Jak vybudovat v zahradě chodníčky

Čtěte také:

Vana v ložnici je originálním oživením

Čtěte také:

Dokáží roboty uklízet za nás?

Čtěte také:

Pomozte ptáčatům překonat zimu

Temná vize budoucnosti bez papírových knih je naštěstí jen vizí. Domácí knihovny stále stojí, plní se více či méně potřebnými knihami a občas po nich domácí sáhnou. Nebo se na ně alespoň s pýchou podívají.

Slovenská herečka a autorka více knih z oblasti astrologie
Vilma Jamnická před výstavní knihovnou ve svém bytě. Mít velkou
knihovnu kdysi patřilo k životnímu stylu střední a vyšší vrstvy

Souřadnice chaosu
Uspořádání, velikost či design domácí knihovny závisí samozřejmě na prostoru, ale také na náturě, zálibu a vztahu ke knihám. A také od toho, zda člověk pracuje s knihami pravidelně, vrací se k nim, nebo je jen založí a semtam z nich omete prach.

„Ačkoli jsem si knihovny dal dělat na míru, důvodem, proč jsem si raději nekoupil nějaké regály z nejmenovaného švédského velkoobchodu s nábytkem, nebyl jen design,“ říká spisovatel a textař Peter Uličný. „U nebezpečných rozmnožovacích schopností mých knih byla prvořadým kritériem výška a hloubka knihovny. Dal jsem si tedy udělat takzvanou třířadovku. Bylo to v naivní víře, že mám minimálně do penze klid s úložným prostorem.“

Peter Uličný říká, že o jakémsi uspořádání knih se možná dalo mluvit v začátcích. Ještě před dvaceti lety měl knihovnu uspořádanou podle žánrů a v jejich rámci i podle autorů. „Měl jsem třeba na jedné hromadě francouzskou poezii nebo ruských romanopisců a v jiných hromadách a hromádkách a v jiných místnostech zase literaturu faktu a ještě v jiných brakové žánry a knižní kuriozity všeho druhu.“

Výjimku tvořily slavné české edice Živá díla minulosti nebo Antická knihovna, které Uličný držel pohromadě. Jenže, jak říká, „při neustálých, téměř denních přírůstcích, lze zachovat systém, jen pokud by knihovna byla nafukovací.“

Proto nyní vítězí chaos, který zatlačil původní systémové schéma do zadních řad a v předních je směs posledních dní, týdnů, měsíců a let. Škoda to podle spisovatele rozhodně není: „Teď si pamatuji souřadnice konkrétních knih i tak lépe, než když v tom byl systém.“

Skot Ian Rankin, autor detektivních románů s hlavní postavou inspektorem
Rebusem, před typickou spisovatelskou knihovnou ve svém domě v Edinburghu.

Uspořádaný vesmír
„Domácí knihovny mám dvě, jednu menší a jednu, která zabírá celou stěnu. Neumím přesně říct, co pro mě znamená, ale rozhodně ji pokládám za esenciální součást bytu i bytí,“ říká publicistka Maria Modrovich. Knihovna je pro ni samozřejmě i kus nábytku.

Je to však speciální kus nábytku: „Jelikož zabírá docela významný prostor v interiéru, chtěla jsem, aby tam pasovala. Navrhovala ji sestřenice architektka a velmi se jí povedla. Čisté linie, spousta polic, dřevo.“ Podle Marie Modrovich je v jednoduchosti krása – hřbety knih elegantně přeberou i estetickou funkci.

Jak říká, líbí se jí i komínky knih, které se jí tvoří u postele. Knihy mám uspořádány na několik způsobů – podle národnosti autorů, podle zaměření (próza, literatura faktu, filozofie, slovníky, dětské knihy …) a podle jazyka.

Publicistka má také jednu speciální polici, kde má „nasyslené“ půjčené knihy a tituly, které si chce nejblíže přečíst. I u ní však nastává menší problém s prostorem: „V té malé knihovně se mi to občas dost mele, protože bojuji s prostorem. Postupně jsem musela knihy začít zastrkávat tam, kde ještě zůstala volná spára.“

Designová knihovna vypadá výborně, ale někdy může působit velmi
sterilním dojmem. Zútulnit ji může drobný nepořádek

Knihovny bez budoucnosti?
Pro vysokoškolského učitele a publicistu Juraje Malíčka je knihovna součástí přirozeného prostředí a stále tím nejpohodlnějším způsobem jak se dostat k informacím: „Netřeba chodit do veřejné knihovny, není třeba jít na Wikipedii ani na Google.“

Jedná se o výstavní kus? Malíček odpovídá, že u něj je to jen otázka toho, aby věděl, kde ty knihy jsou: „U mě v žádném případě knihovna nemá dekorativní funkci. Mám na to málo místa.“ Uspořádání je však důležité. Knihy má seřazené podle žánrů – (sci-fi, fantasy, komiksy, odborná literatura, filozofie, estetika, psychologie, sociologie, religionistika..) a také podle autorů. Jako majitel elektronické čtečky však Malíček velkou budoucnost domácí knihovně nepředpovídá.

Sám však tvrdí, že v tom není nic temného, ​​právě naopak: „Mně se to docela líbí, protože mám úzkost z knih, knihoven a z knihkupectví. Je tam toho strašně mnoho a plýtvá se papírem a slovem. To je strašně špatné. Každý píše knihy, já se těším, když budou knihy virtuální.“ Knihovna by mu sice chyběla, ale je to prý malá daň: „Ta, co mám, zůstane, ale kdyby byla odborná literatura jen ve čtečkách, tak s tím nemám problém. “

Kanaďanka Margaret Atwoodová, která napsala řadu románů, mimo jiné
i zfilmovaný Služebníččin příběh. Ženy mají menší sklon kopit knihy a své
knihovny si udržují i ​​ve větším pořádku

Kniha o knihovnách
Slovensko možná už zanedlouho čeká zajímavá publikace. Peter Uličný připravuje se spisovatelem Danielem Hevierem knihu o domácích knihovnách. K tomuto nápadu je přivedl jejich společný zájem o knihy. Jak říká Uličný: „Knihomolství je nejprve cestička, potom stezka a nakonec už čtyřproudová dálnice do pekla. Avšak lemována ušlechtilými úmysly.“

Kniha o knihovnách bude v konečném důsledku knížkou „o knihomolech a jejich alter egu, tedy vášni, která přináší povznášející stavy a extáze a stejně tak noční můry, horečky či dokonce čiré šílenství.“ Kromě dvou spisovatelů bude mít kniha i třetího autora: fotografku Táňu Hojčovou, protože, jak říká Uličný, „každá knihovna je výtvarný artefakt sám o sobě“.

Půjde tedy o pokus „zmapovat“ fenomén knihomolství na Slovensku, ale v neposlední řadě si i zodpovědět otázku, kde se v člověku bere ona vášeň a jak s ní lidé (ne)dokáží žít. Pointu autoři prý ještě nemají, ale asi bude smutná, protože „knihovny žijí pouze pokud žije jejich majitel.

Pokud neexistuje posmrtný život pro člověka, neexistuje ani posmrtný život knihoven. Knihy samy o sobě zůstávají, ale duch knihovny umírá spolu s majitelem. To, co ten zdánlivě chaotický vesmír drželo pohromadě, je pryč.“

Předběžné výsledky mapování shrnuje Uliční slovy: „Pro někoho knihy představují „pracovní nástroj“, pro jiného je to živý organismus, se kterým lze komunikovat, pro dalšího to je docela prozaický produkt nekontrolované čtenářské či nákupní vášně, a jsou i takoví, pro které je knihovna snobskou dekorací, jakousi narcistickou projekcí.“

Případy pro psychiatra?
Pohnutky majitelů knihoven o jejich stálé nafukování, zlepšování a přikupování bývají různé – vášeň je však vždy stejná. Spalující. Někdy však může majitel knihovny působit jako případ pro psychiatra.

Jak před asi dvěma lety řekl autorovi toho článku majitel obrovské knihovny, psychiatr Alojz Rakous, na zálibě sbírání knih není nic nemocného. „Spíše je to jistá deviace, není však samoúčelná. Netěším se jen z toho, že ty knihy vlastním, ale také že je čtu. Dokonce mě to motivuje, abych je přečetl, co se mi ne vždy stává, když si nějakou knihu jen půjčím.“

Podle psychiatra každý, i dobrý čtenář, kupuje víc, než stihne přečíst, s tím, že něco přečte později. Chorobné to začíná být teprve tehdy, když člověk knihy jen hromadí, když se z prostředku stane cíl. A od jednoho ke druhému bývá často jen krok.

Většinou mě vyhledávají lidé, kteří jsou časově zaneprázdněni a také ti, kteří přikládají větší váhu knížkám. Knihy se zkrátka v jejich domácnostech objevují asi častěji než u jiných. Je trend, že se knihovny stávají součástí denních místností. Podle mě navozují atmosféru relaxu, zútulňují ten byt, který není jen na to, že v něm člověk prospí a nají se. Možná, že ten stres a chaos, který lidé dennodenně ve městě prožívají, si kompenzují bytovým doplňkem.

Ke knihovnám může mít člověk dva krajní přístupy. Pro někoho to může být výstavní kus nábytku, pro jiného jen prostor, do kterého potřebuje natisknout knihy.

V poslední době se setkávám s velkými knihomoly. Knihy se více dostávají do povědomí. Ano, může to být i pro image. Minule jsem poslouchala ve zprávách, že děti nečtou, ale v kategorii třicet a více začínají být knihy trendy.

Je velký posun, jak knihovny vypadají. Zakomponují se do obývákových sestav. Je to velmi pěkný prvek. Samotná konstrukce knihovny musí být velmi jednoduchá a barevně potisknutá, protože knížky, respektive jejich hřbety, mají velkou škálu barev. Je to o tom, že knihovna by měla být designově zajímavá, ale přitom nenápadná a v jemnějších barvách. Jinak by se to s knihami bilo.

Spíše jdou otevřené prostory, ale lidé si neuvědomují, že ten prach knihy znehodnocuje a časem je třeba vše povybírat a oprášit. Zkrátka je to pracné. Já jsem proto za čiré sklo v decentním rámečku, aby nepotlačil design knihovny. Je to praktičtější.

Předchozí článekNení voda jako voda
Další článekVitamíny z parapetu
- Reklama -zpravy
- Komerční sdělení -pr článek

Redakce doporučuje

Články autora